Vážení přátelé, Sonnyho jako člověka a bohémského umělce znali v Brně a nejen tam skoro všichni, ale jeho tvorbu v celém rozsahu zná asi málokdo, přestože měl za života kolem 60 autorských výstav. Ty ale byly až na pár vyjímek, vždy po klubech, hospodách nebo třeba i na myslivecké chatě či Kapucínských terasách a zachycovaly jen určitou část jeho tvorby a jejího vývoje. A dílo jeho je rozptýleno po přátelích a známých u nás a ve světě. A když k tomu přidáme, že neměl v povaze se podbízet či se někam tlačit a navíc se uměním neživil, tak není divu, že jeho svérázné a těžko zařaditelné dílo zůstává málo známé a celkový pohled na ně stále schází.
Sonny byl člověk mnoha talentů a nadání, mnohostěn osobnosti, tak jej nazval jeho přítel arch. Michal Kvapil a nelze se tomu divit. Jako dítě 50letých rodičů, svá iniciační dětská léta prožil na samotě Štymberk obklopené loukou a sadem uprostřed lesa nad údolím říčky Loučky. Nedaleko na druhé straně údolí předtím žila Anna Pamrová, přítelkyně Otokara Březiny, a na dohled byl i Havlov, letní sídlo rodiny Havlovy. V tomto krásném přírodním prostředí Sonny jako velice živé a vnímavé dítě vyrůstal bez dětské společnosti odkázán zcela sám na sebe a na podněty z hospodářství a okolní přírody, což se pak projevovalo v jeho hluboce prožitém vztahu k přírodě. A také v tom, že sebemenší podnět a příležitost ho inspirovaly k hraní, k tvorbě a k rozvoji fantazie. Odtud si také odnesl nátisk svého vztahu k umění a k hudbě, protože jeho otec a i o 18 let starší bratr se svátečně věnovali malování a oba rodiče pro své potěšení pořádali nedělní matiné, kdy hrávali na piano a citeru. Ovšem jako každé dítě toužil po společnosti kamarádů a té se mu dostalo, až když se kvůli jeho školní docházce rodina přestěhovala do Drahonína. Tam však jako nový vstoupil do zaběhlé dětské společnosti a byl nucen v ní obstát a vysloužit si své místo. A odtud pramení nejen jeho pábitelství a akčnost, tedy vlastnosti, které ho provázely celý život. A také to, že silná potřeba společnosti a přátelství byla vyvažována opakem tedy tím, že stejně rád tulácky mizel do přírody a samoty a ale i tím, že občas se společností špatně vycházel. Tak to jsem vám nastínil něco o zdrojnicích jeho života a díla.
Ale k jeho tvorbě, přestože byl jen vyučený železniční elektromontér, díky svému přirozenému talentu a teď budu citovat zlínského režiséra Jaroslava Bařinku: „Sonny zasáhl do všech oborů umění mimo opery a baletu „ a jmenovaný hned dodal, že ani v tom si ale není jistý. A opravdu šlo mu vše, na co sáhl, na co mnozí museli dlouze studovat, tak to ze Sonnyho tryskalo lehce, přirozeně jakoby mimochodem, tak jako se dýchá. Bylo to projevem jeho života, který s jeho dílem tvořil v jedinečném prolnutí nedílný celek. S životem si hrál a tvorbou žil, překračoval hranice mezi realitou a uměním a nehleděl na to, co je všední či sváteční, co je in či co je out. Neohlížel se a po příkladu ptáků se pohyboval volně a po svém originálně dál. Nápaditost, hravost, vtip a půvab jsou trvalými devizami jeho umění. Inspirace přírodou a jejími motivy tvoří více než 90% podtextu jeho díla. Motivy jeho výtvarných děl jsou nejčastěji stromy, rostliny, pole, krajina, hory, zahrada, voda, kámen, slunce, cesta, oblaka, hvězdy apod. nezřídka ve spojení s erotickými symboly.
Po nejranějších realistických začátcích před vojnou a v reakci na přestěhování z vesnice do Brna vznikaly v letech 1968-69 obrazy liduprázdného města chiricovského ladění v potemnělých barvách, ale s častými průniky životného světla (viz Katedrála). Pak následovalo v letech 1970 -72 období daliovského surrealismu často v živých barvách, z toho tu na výstavě žel nemáme nic zastoupeno už i z toho důvodu, že končily většinou v zahraničí t. j. v Německu, Dánsku a Holandsku a v témže čase je datováno i jeho svérázné pojetí velmi zajímavých a mnohdy společensky angažovaných koláží, které jsou k vidění na současně probíhající výstavě v tišnovském Jamborově domě. Pak do jeho tvorby od roku 1973 vstoupily krajiny, kameny, obloha, průřezy hor a geologických vrstev často ve spojení s návěštími na železnici či v nějakém spojení s civilizací (několik obrazů). Od roku 1976 po jeho přechodu do zaměstnání v Geodesii, začal vidět přírodu z pohledu svérázné ptačí perspektivy, map, meteorologických situací, mimikrů a utajení a tak vznikl jeho jedinečný projev, zprvu plný ostrých linií a hran úhlů, který se v posledním desetiletí jeho tvorby zvláště po jeho těžkém úrazu zaobloval a sytil barvami.
Nelze v krátkosti obsáhnout celou řadu jeho dalších aktivit, kdy třeba v rámci akčního umění mu s odstupem času zřetelně patří jedno z nejoriginálnějších míst u nás. Dále jeho přínos v rámci soudobé hudby můžete posoudit z nedávné nahrávky Josefa Klíče, kterou lze získat, spolu s obsáhlými texty o Sonnym a kde je psáno i Sonnyho přínosu modernímu divadlu, tady u kolegy. Jen tak mimochodem Sonnyho grafické partitury byly od svého vzniku v r. 1976 hrány nejméně 7x a vždy významnými hudebníky. A o jeho životě se více můžete dovědět z právě dnes a pro tuto příležitost vydané knihy Petera Stuchlíka, kterou si autor vzápětí sám uvede. Zbývá ještě dodat, že Sonny žil vždy svobodně a jak žil tak i zemřel, a snad netřeba zdůrazňovat, že v hmotném nedostatku. Jedno z jeho vlastních hesel, psal je ostatně sám sobě a míval je ve svém pozoruhodném bytě, který byl mimochodem sám o sobě uměleckým dílem, dobře vystihovalo jeho životní situaci: Sonny, ty hajzle zaplať inkaso! Žil a zemřel jako prokletý básník, ale byl také promovaný člověk, jak míval uvedeno místo titulu na svých vizitkách.
Zbývá poděkovat panu Švandovi nejen za Sonnyho, ale za všechny umělce, jímž umožňuje vystavovat zde své práce, dále Jakubovi Stejskalovi a Luďku Skočovskému, kteří nezištně a z entuziasmu zajištují se vším všudy provoz této galerie, Ivanu Smýkalovi, který stejně nezištně už pokolikáté provází svým uměním Sonnyho díla a v neposlední řadě i majitelům Sonnyho obrazů, kteří se o potěšení z jeho díla dělí s námi všemi.
Ivo Dostál, 7. 12. 2016
Foto Bořivoje Hájka z vernisáže viz:http://fotohb.rajce.idnes.cz/SONNY_HALAS_V_KAVARNE_SVANDA%2C_foto_a_video_HB
Žádné komentáře:
Okomentovat